Španělská chřipka, jejíž epidemie se šířila v letech 1918–1920, má na svědomí 50 až 100 milionů životů a také největší globální humanitární katastrofu nejen dvacátého století, ale dost možná v celé zaznamenané historii. Proto je s podivem, že v učebnicích dějepisu je jen zmínka o ní, jen pouhá poznámka pod čarou v kapitole o první světové válce. Laura Spinney vypráví příběh opomíjené pandemie, která postupovala z Aljašky do Brazílie, z Persie do Španělska či z Jižní Afriky do Oděsy. Vypráví příběh z pohledu obyčejných lidí, kteří v té době žili, popisuje, jak vir během cesty mutoval, a hlavně zničující následky, které měl. Autorka se opírá o nejnovější výsledky výzkumu z oblasti virologie, epidemiologie, psychologie a ekonomie. Líčí katastrofu, která lidstvo změnila na celá další desetiletí i dozvuky až do dnešní doby. Výsledkem je zjištění, že tehdejší pandemie španělské chřipky měla na formování dnešní moderní doby větší vliv, než obě světové války dohromady; změnila globální politiku, rasové vztahy, rodinné struktury a významně ovlivnila i medicínu, náboženství a umění. Úryvek z knihy:„ Hippokratés se domníval, že nemoc je následkem nerovnováhy mezi čtyřmi základními „ humory“, neboli čtyřmi tělesnými tekutinami, které obíhají v lidském těle – černá žluč, žlutá žluč, hlen a krev. Pokud jste byli letargičtí, bylo to způsobeno přemírou hlenu a léčbou byla konzumace citrusů.“
