Číst sedmatřicet výpovědí " přeživších holocaust" je jako absolvovat skotský střik. Čtenáře nejprve plnou silou zasáhne proud ledové hrůzy, ale vzápětí ho poleje vlna horkosti. Člověk se mimoděk brání chladu těch syrových a věcných výpovědí mužů a žen, kteří přežili. Brzy je ale naopak vděčný, že to všechno, o čem se dozvídá, je " jen" mrtvá historie a dávná minulost, že jeho samotného ani jeho blízkých se to netýká. Tak zběsilé a nepochopitelné se to vyprávění jeví, tak neuvěřitelné a těžko stravitelné je. A nemylme se, žijí-li ještě ti, kdo si vše pamatují, není to dávno. Je jich jen zlomek, nepatrné množství. Ale jestliže nás ten zlomek výpovědí děsí, jak by na nás asi působily příběhy těch šesti milionů mrtvých? Publicista Jan Jelínek shromažďoval před lety výpovědi mužů a žen, kteří se vrátili z " pekla" koncentračních táborů, pro nadaci Stevena Spielberga. Podstatnou část z nich se autor nyní rozhodl publikovat. Většinu jmen neznáme, ale najdeme zde i zmínky o osobnostech, jako byli například Miloš Kopecký nebo Arnošt Lustig. Součástí bolestného odkazu je i otevřená výpověď dramatika Milana Uhdeho, jehož rodiče se sice zachránili, ale okolnosti, za nichž se tak stalo, poznamenaly na desítky let do budoucna celou rodinu.
