Sartrovo století

Francouzský spisovatel a filozof, s jehož dramatickým románem Poslední dny Charlese Baudelaira se mohla čtenářská veřejnost před několika lety seznámit, se tentokrát odhodlal k analytickému zkoumání jiné významné osobnosti, která je i dvacet let po smrti předmětem velkých i vleklých sporů. Titul knihy může někomu připadat nadsazený, v podstatě však vyjadřuje holou skutečnost. Dvacáté století naplněné všemožnými nadějemi, deziluzemi, utopiemi i nevídaným zaslepením našlo v Sartrovi svůj symbol. Proč tomu tak bylo, jakým metafyzickým, politickým, literárním či existenciálním výkonem mohla jedna, jakkoli nepřehlédnutelná osobnost století ztělesňovat, je jednou z mnoha otázek, které Lévy ve svém obsáhlém díle klade. Jinou otevřenou otázkou je, který Sartre to vlastně byl. Mezi raným Sartrem, úžasným filozofem Bytí a nicoty, brilantním spisovatelem novely Nevolnost a pozdějším souputníkem nejhorších totalitních systémů existuje totiž svým způsobem rozmlžená hranice. Lévy se pokouší přijít na kloub náhlému zvratu a zodpovědět otázku, proč intelektuál, který zlo do všech důsledků promyslí, mu v rozhodující chvíli podlehne. V Lévyho knize ovšem defiluje vskutku celé intelektuální století. Osobnosti, s nimiž se Sartre musel vyrovnávat, i ti, kteří se museli vyrovnat s ním, Céline, Gide, Flaubert, Heidegger, Husserl, Camus, Malraux, Breton, Deleuze, Foucault a bezpočet dalších. Překvapivý epilog s otevřeným koncem je pak jen jiným vyjádřením dvojznačného vztahu století a jednoho velkého a rozporuplného intelektuála, který v něm zanechal hluboký otisk.